V létě roku 1890 Vilém Weiss založil ve Dvoře Králové na.L. obchod bavlněnými odpady. Založený obchod se úspěšně rozvíjel a v roce 1904 byl rozšířen na další společníky, syny Ottu a Eduarda. Název firmy zněl Weiss a synové obchod bavlněnými odpady Dvůr Králové n.L.. V letech 1900 až 1906 se firma zabývala výrobou vaty a vatových přízí. Výroba byla provozována v najatých prostorách. V roce 1907 bylo zakoupeno 5 pozemků, na kterých byly vystavěny manipulační místnosti, tři skladiště a vila pro majitele firmy. V tomto roce také došlo k založení jutařské výroby.
V roce 1909 vystoupil ze společnosti Eduard Weiss a vedení firmy přešlo na jeho bratra Ottu Weisse. V roce 1912 byla zavedena výroba hrubých jutových přízí v nově vybudované přádelně juty. V tomto roce se změnil i název firmy na Weiss a synové přádelna juty Dvůr Králové n.L.. V roce 1913 zemřel zakladatel firmy Vilém Weiss. Otto se tak stal jediným majitelem. Za jeho vedení došlo k rychlému růstu firmy. Otto zemřel v roce 1923. V roce 1925 se firma změnila na rodinnou akciovou společnost. Firma uzavírala různé dohody v rámci jutařského podnikání v ČSR a majitelé firmu finančně upevňovali. Majetkové rezervy byly tak silné, že firma snadno překonávala stagnace a krizové jevy bez dopadu na vlastní osobní život. Hlavní úsilí bylo zaměřeno na získání dalších zákazníků a nelítostný boj proti vyskytující se konkurenci.
Původní vila byla dokončena v roce 1907. Dle plánů se jednalo o stavbu z hrázděného zdiva. Parkem se v té době zabývali architekti Josef Vaněk z Chrudimi a Josef Kumpán z Prahy. Studii a zřejmě i částečné řešení popsali ve své knize České zahrady. Výše uvedené perspektivy zobrazují pohledy na část zahrady se zátiším před vilou. Tehdy se zřejmě jestě nejmenovala Ella. Jméno dostala po dceři majitele nejspíš při první přestavbě v r.1927.
Následující vysvětlení k plánu je uvedené v knize České zahrady:
Zde bylo nutno při projektování podříditi se přání majitele. Před jižní
stranou budovy jest parter ↗
s basinem, který tam již stál. Po stranách jsou květinová rabata a kolem stromy stříhané do krychle.
Na východní straně jest parter s keřovými růžemi po stranách a basinem uprostřed. V pozadí jest pergola. Další část jest řešena jako přírodní
park s prostorným rybníkem a šatnou, ježto má sloužiti ke koupání. Vzadu jest tennisové hřiště. Rozloha 8500 m2.
Na těchto fotografiích z roku 1938 je dobře patrný úmysl zakladatelů - žít a pracovat v souladu s přírodou
Tak v tomto prostředí a této vile mohli spokojeně žít Anna a Otto Weissovi se svými pěti dětmi, kdyby nepřišel rok 1939 a s ním okupace, vyhlazování židů, a posléze rok 1948. Anna Weissová s třemi dcerami zahynuly v koncentračních táborech Mauthausen, Dachau a Terezín, ostatní příbuzní rovněž. Domů se vrátila pouze Marta s dcerou Elinkou, které přežily i pochod smrti.
Areál továrny s obytnou vilou a zázemím pro rodinu továrníka v celé šíři dokresluje letecký snímek. Jsou na něm patrny i jednotlivé stromy, tovární objekty, vila i drobné stavby sloužící k zjemnění celého prostranství.
Letecký snímek pochází z roku 1936
Na počátku II.světové války továrnu i související objekty obsadili Němci. Dochovalý Situační plán z roku 1940 dokumentuje tehdejší rozlohu i seskupení továrny, vily a parku spolu s tenisovým kurtem, skleníkem, užitkovou zahradou, loukami a parkem. Novým majitelem se stal Fritz Meyer. Továrnu přejmenoval na Fritz Meyer, Textilwerke. Fritz Meyer ji vlastnil pravděpodobně až do října 1945, kdy byla opět přejmenována na Přádelna juty a tkalcovna juty, Weiss & synové továrny na koberce.
Záznam v úřední knize o vlastnictví továrny
Situační plán objektů Weiss a synové akc.spol. Dvůr Králové n.L.
I přeživší příslušníky rodiny stíhal těžký osud. Robert Weiss, nejstarší syn Anny a Otty Weissových, opustil 15.března 1939 naši zemi, v dubnu za ním odešly i manželka Valerie s dcerou Evou. S rodinou se pan Weiss sešel později v Anglii. Vstoupil do armády a jeho manželka celou válku pracovala zadarmo pro Červený kříž - přistěhovalci nesměli být zaměstnáni. Bojů se zúčastnil jako tankista Československé samostatné obrněné brigády a do vlasti se vrátil koncem května 1945. Rodina přijela až v listopadu 1945 s belgickým Červeným křížem.
Další život pana Roberta Weisse byl značně poznamenán tím, že se vrátil jako příslušník západní armády v hodnosti nadporučíka. Byl degradován na vojína. Nevyhnuly se mu perzekuce v práci, déle než rok trvající mimořádné vojenské cvičení, což znamenalo nasazení na práci na stavbě HUKO v Košicích, v hnědouhelných dolech v Novákách, na stavbě v Turčianském sv. Martinu. Až téměř do důchodu pracoval jako dělník. V roce 1964, když požádal o vystěhovalecký pas, byl přeřazen na kancelářské místo ve výzkumném ústavu jako "nepostradatelný jutový odborník" s tím, že vystěhování z těchto důvodů nelze povolit. Svůj život jako dělník, mimo jiné mazal stavy, vzal se vztyčenou hlavou, jeho žena Valerie i dcery Eva a Jana rovněž, neboť i ony prožívaly osud továrníkovy rodiny i rodiny toho, který sloužil své vlasti na západní frontě. Zemřel 19.ledna 1978.